Primární infekce je definována jako infekce, která se objeví při absenci detekovatelných protilátek specifických vůči virům Herpes simplex (18). Při počáteční imunitní odpovědi se tvoří specifické protilátky během 4-8 dní po nákaze. První protilátky jsou IgM a po nich se objevují IgG protilátky, které přetrvávají po delší dobu (18). V místě epidermální infekce jsou virové antigeny vystaveny dendritickým buňkám a makrofágům s CD4+Th1 buňkami. Tyto CD4+Th1 lymfocyty zahajují virovou clearens (klírens) tím, že uvolňují cytokíny jako např. IFN-gama, stimulují soustřeďování a aktivaci makrofágů a NK buněk (natural killer buněk). Imunitní odpověď indukuje dezintegraci a rozpad (lýzu) infikovaných buněk, které uvolňují virové antigeny, jednotným mechanismem, kterého se společně účastní: CD4+T buňky, CD8+T buňky, NK buňky a ADCC systém (buněčná cytotoxicita závislá na protilátkách) (18). Humorální (protilátková) imunita zahrnuje IgG1, IgG3 a IgA, jejichž přítomnost byla prokázána u pacientů s primární i rekurentní infekcí, zatímco IgG4 byly detekovány jen u 74% osob s rekurentní infekcí a IgG2 nebyly u nakažených pacientů pozorované vůbec. IgM protilátky byly zjištěny u 100% pacientů s primární infekcí a u 68% pacientů s rekurentní infekcí. IgA vykazuje pík obdobně jako je tomu u IgM protilátek (18).

Sekundární imunitní odpověď
U rekurentních lézí se předpokládá, že HSV antigen se vylučuje Langerhanovými buňkami a prezentuje se MHC II, který efektivně stimuluje specifickou rezidentní paměť CD4+Th buněk, které jsou rovněž stimulovány interferonem gama (16). Langerhanovy buňky pracují v souladu s ostatními cytokíny, vylučovanými pravděpodobně keratinocyty, epidermálními buňkami, infiltrujícími makrofágy a stejně tak Langerhanovými buňkami, a koordinují tak vlastní Th1 imunitní odpověď (16, 19). Dokonce před restimulací imunitních T-buněk, byla na počátku časné fáze rekurentních lézí zjištěna přítomnost navázaného cytokínu, TNF-alfa, na makrofágy, keratinocyty a/nebo T-lymfocyty (16). Dalším ranným dobře detekovatelným cytokínem byl i IFN-beta, který je vylučován fibroblasty efektivně inhibující virovou replikaci (19, 18). Přesto T lymfocyty spolu s makrofágy patří mezi hlavní mediátory protektivní imunitní odpovědi vůči rekurentní HSV nákaze (19). Specificky CD4+ a CD8+ T lymfocyty spolu s makrofágy bývají přítomné v mononukleárních infiltrátech v okolí infikovaných epidermálních buněk a keratinocytů (19, 20, 21).

Antivirová funkce těchto infiltrujících T-buněk zahrnuje cytotoxicitu, inhibici virového růstu, sekreci lymfokínů a podporu CD8+ a humorální imunitní odpověd. Cytotoxická odpověď se předpokládá, že je zprostředkována rannou infiltrací CD4+ T lymfocytů, které jsou zodpovědné za sekreci IFN-gama jako u počáteční primární infekce spojené s Th-1 imunitní odpovědí (16, 19). Sekrece IFN-gama může rovněž napomoci při překonávání regulace MHC I ovlivněné TAP, který se účastní lýzy zprostředkované CD8+ T lymfocyty. Bylo zjištěno, že infiltrované CD8+ T buňky vyvolávají velmi slabou cytotoxicitu vůči HSV infikovaným fibroblastům díky korelaci snížené exprese MHC I způsobené inhibicí TAP (19). Na druhé straně IFN-gama napomáhá regulovat MHC II na HSV infikovaných keratinocytech tím, že je dovoluje rozpoznávat cytolytickými CD8+ T buňkami (21). Velmi důležité je, že IFN-gama uvnitř lézí stimuluje indukci antigenů MHC třídy II na povrchu epidermálních buněk během prvních dvou dní trvání lézí (19). Navíc díky rozpoznávání CD4+ T buňkami dochází k zesílení Th1 buněčné odpovědi vyplývající z přítomnosti cytokínů v tekutině rekurentních puchýřků. Tato analýza potvrzuje skutečnost, proč u osob se slabou nebo poškozenou T-buněčnou imunitou dochází k častým HSV onemocněním (22).

Rovněž byla zkoumána úloha humorální imunitní odpovědi. Bylo zjištěno, že B lymfocyty se v lézích vyskytují vzácně, proto protilátková odpověď není postačující. Nicméně vysoké hladiny již existujících neutralizačních protilátek mohou hrát svou roli v prevenci HSV nákaz. Mohou tak například zabránit jejímu dalšímu šíření jak u neonatálního herpes tak v prevenci virémie (19). Jedna z úvah vychází z předpokladu, že HSV specifické protilátky snižují množství volného viru, a tím zabraňují jeho volnému šíření do okolní tkáně, a tak efektivně zmenšují velikost herpetické léze a pravděpodobnost další diseminace HSV (16).

Antigenita HSV specifických CD4+ T buněk není dosud kompletně známa. Některé výzkumy ukázaly, že existují CD4+ T buněčné epitopy odpovídající glykoproteinům HSV obalu: gB, gC, gD a gH (21), což prokázalo tvrzení, že cytotoxicita CD4+ T lymfocytů je nasměrována na většinu pozdních strukturálních proteinů, gB, gD, gC, a příležitostně na hlavní protein tegumentu VP16. Rovněž byly prokázáné i reakce s dalšími proteiny tegumentu UL21 (unique long 21), VP22 kodovaným UL49 genem a dUTP kodovaným UL 50 genem (21). Naopak cytotoxicita CD8+ T lymfocytů byla zjištěná pouze v přítomnosti keratinocytů stimulovaných IFN-gama (19).

Běžné sérové protilátky IgM a podtřídy IgG (IgG1, IgG2 a IgG3) se vážou na cizorodé patogeny (23). Specificky iniciují komplement zprostředkovanou lýzu (CML) pomocí klasické cesty (antigen-protilátka) a opsonizaci, které napomáhají eliminaci cizorodých patogenů. Obvykle každá z těchto imunitních odpovědí je řízena interakcemi s imunoglobulíny přes Fc vazebnou oblast. Typická Fc vazebná oblast imunoglobulínu váže buď C1q nebo Fc receptor fagocytované buňky při efektivním spuštění CML nebo funkci opsoninu. HSV virus však získal schopnost vyhnout se takto popsané imunitní odpovědi tím, že blokuje specifické Fc interakce. Toho HSV virus dosahuje použitím povrchových glykoproteinů gE a gI, které vytvářejí heterooligomerní komplexy, které fungují jako Fc receptory pro IgG. HSV povrchový glykoprotein gI má homologní sekvenci se savčími Fc receptory, což vede k předpokladu, že tuto schopnost získal evoluční rekombinací (24, 25).
Komplex HSV gE/gI receptoru váže jak neimunní tak imunní IgG. Imunní IgG protilátky jsou vyřazeny bipolární přemostěním, kdy se část Fab imunoglobulínu váže na HSV antigen (např. glykoprotein gD) a gE/gI komplex se naváže na část Fc (24, 25). V důsledku toho dojde k inhibici klasické cesty aktivace komplementu a blokuje se opsonizace. Současně není známo, zda HSV glykoproteiny nejsou inkorporovány do membrány hostitelské buňky, aby zabránily případnému ADCC systému.

Většina buněk má schopnost prezentovat vnitřní peptidy na buněčném povrchu tak, aby existoval jakýsi dohled imunitního systému. To se uskutečňuje procesem zprostředkovaným transportním proteinem TAP (transporter associated with antigen processing) (23). TAP je složen ze dvou jednotek, TAP1 a TAP2, které tvoří heterodimerní membránový komplex, jenž slouží jako vrátný pro transport peptidů z cytosolu do RER. Transportované peptidy se spojí s MHC I a jsou tak prezentované na buněčném povrchu (23). Po primární penetraci se HSV protein, ICP47, naváže na TAP, který blokuje peptidovou vazbu a peptidovou translokaci, a tím se zamezí spojení mnoha peptidických epitopů s klíčovou pozicí MHC I molekuly (19, 26, 27, 24, 22). V důsledku toho ICP47 zamezuje imunitnímu rozpoznávání virem infikované buňky pomocí CD8+ T lymfocytů, které jsou právě regulovány interakcí s MHC I.

Apoptóza je stěžejní mechanismus kontroly virové infekce CTL buňkami, a proto její vyřazení představuje ztrátu imunitní odpovědi. Obvykle bývá apoptóza zprostředkována CTL buňkami ať už složkami jejich lytických granulí nebo vazbou s cílovými buněčnými Fac ligandami. HSV virus prokazuje schopnost inhibovat smrtící účinnost CD8+ T buněk dosud neznámým mechanismem (22). Podle některých hypotéz lze předpokládat, že HSV s největší pravděpodobností kóduje anti-apoptické proteiny (22).

Stávajícím cílem HSV vakcín je prevence onemocnění nikoli nákazy, přestože i prevence nákazy by byly žádoucí. To by však vyžadovalo takovou vakcínu, která by byla schopná "sterilizovat imunitu" ve všech přístupových místech tohoto viru: očích, genitáliích, nosní a orofaciální sliznici (83, 84). Ze stejného důvodu by nejvhodnějším způsobem podání takové vakcíny mělo být intranazální podání, aby došlo k tvorbě rozsáhlé mukózní ochrany (87, 85, 86). Tento předpoklad není možné zajistit, dokud není splněna podmínka neuronové ochrany (83).

Vzhledem k mimořádným schopnostem viru HSV vyhnout se imunitní odpovědi a vytvořit latenci jako intracelulární virus, je pro hostitele obtížné se HSV efektivně zbavit. Aby byla navozena protekce před HSV, je třeba vyvolat takovou imunitní odpověď, která by zahrnovala Th1 lymfocyty a především cytotoxické CTL buňky (89). Současné bádání zjistilo, že sérové IgG protilátky a další vlastnosti T lymfocytů mají význam pro virovou klírens, která zamezuje neuronové invazi (87, 86). Přestože imunita vůči HSV není dosud známá, výsledky ukazují, že se na ní hlavní měrou podílí epitopy CD4+ T lymfocytů. Vedle povrchových glykoproteinů gB, gC, gD a gH byl jako imunogen zkoumán rovněž hlavní protein tegumentu (VP16).

Živé vakcíny
Živé atenuované vakcíny byly nadějí pro překonání HSV infekcí již ve 20. letech 20. století. Tehdy se aplikovaly živé neoslabené viry získané přímo z herpetické léze pacienta. V 90. letech 20. století anglická farmaceutická společnost Cantab Pharmaceuticals připravila tzv. geneticky inaktivovanou živou vakcínu, která je odvozena z původního divokého kmene HSV-2, který se liší od původního tím, že je zbaven genu, kódujícího glykoprotein H (gH), který je nezbytný pro virovou replikaci v hostitelské buňce. Aby se kompenzovala tato deficience HSV viru pro první infekční cyklus, oslabený virus je pomnožen na buňkách opičích ledvin s tímto vynechaným genem. Takto modifikovaný virus si pamatuje pouze proteinové produkty, ale nepamatuje si, jak je vytvořit (68). Geneticky inaktivovaná vakcína s DISC ("Disabled Infectious Single Cycle") virem, může dokončit pouze jeden replikační cyklus v normálních buňkách, a tak stimulovat humorální a buněčnou antivirovou imunitní odpověď, aniž by došlo k virémii (69).

Imunogenita geneticky inaktivované živé vakcíny s DISC virem byla ověřena na morčatech (69). Zvířata očkována DISC HSV-2 virem prokázala úplnou ochranu vůči primární HSV-2 infekci i po 6 měsíční reinfekci divokým kmenem HSV-2. Ve skupině zvířat, která byla před očkováním primárně infikována divokým HSV-2 virem, se rekurentní infekce neobjevila, což potvrzuje také terapeutickou účinnost této vakcíny. Vysoká účinnost očkování je zajištěna již při nízkých koncentracích vakcinační dávky. Další preklinické studie vyvrátily teoretické riziko možné reaktivace modifikovaného DISC viru v hostitelské buňce.

Klinická studie (70), ověřující imunogenitu a bezpečnost očkování s DISC vakcínou, byla provedena u 72 osob, rozdělěných do dvou skupin podle séronegativity a séropozitivity vůči HSV-1 nebo HSV-2. Očkovaní dobrovolníci byli imunizováni 2 vakcinačními dávkami (103, 104 a 105 PFU/dávka a placebo), podávanými v časovém intervalu 8 týdnů. Buněčná imunita, zahrnující lymfoproliferaci, tvorbu interferonu gama a aktivaci CTL buněk, byla dosažena již při nízkých vakcinačních dávkách. Významně vyšší imunitní odpověď byla zjištěna u séronegativních osob imunizovaných vakcínou s největší koncentrací, která přetrvávala ještě dalších 16 týdnů po podání druhé dávky. U žádné očkované osoby nebyla zjištěna přítomnost protilátek specifických vůči HSV, což je závěr, který potvrzuje zjištění z preklinických studií, že absence protilátkové odpovědi zajistí vysokou protekci očkovaného zvířete. Naopak u séropozitivních osob (s HSV-1 a/nebo HSV-2) očkování nevedlo k tvorbě významné imunitní odpovědi. Pouze u některých z nich došlo k mírnému zvýšení lymfoproliferace. Tento nedostatek se přičítá pravděpodobně nižším koncentračním dávkám pro imunizaci již infikovaných osob. Během 48 hodin po očkování a dále během celé studie, trvající 6 měsíců, se neobjevily žádné závažné nežádoucí účinky, a proto bylo toto očkování hodnoceno jako velmi bezpečné.

Subjednotkové vakcíny
Nejdéle zkoušeny jsou subjednotkové vakcíny, připravené na bázi rekombinantních obalových proteinů HSV-2 virionů, které se adsorbují na adjuvantní nosiče. Společnosti Chiron Vaccines a GlaxoSmithKline připravily rekombinantní vakcíny ze specifických povrchových glykoproteinů HSV-2 virionu, označovaných jako gD2 a gB2 (vakcína GSK obsahuje pouze gD2), které jsou nezbytné pro vstup viru do buňky. Rozdíl těchto vakcín je dán použitím adjuvantního nosiče, jako imunostimulačního prostředku. Chiron Vaccines použil MF59 (emulze oleje ve vodě) zatímco GlaxoSmithKline monofosforyl lipid A (MPL). Preklinické zkoušky potvrdily významnou funkci zvoleného nosiče, který může spolu s glykoproteinem stimulovat i buněčnou imunitní odpověď, která je významná zejména pro eliminaci latentní infekce (71-74). Společnost Cel-Sci vyvinula jinou tzv. heterokonjugovanou vakcínu, kterou připravila konjugací peptidů (přiřazených HSV) na T-buněčné ligandy.

Subjednotková vakcína s rekombinantními gB2 a gD2 glykoproteiny nebo pouze s gD2, vázanými na imunostimulační nosič MF59 nebo MPL byly ověřovány v řadě klinických studií u osob séronegativních i séropozitivních na HSV-2 infekci. V průběhu těchto studií se hodnotila jak koncentrace vakcinační dávky (30 µg, 50 µg, 100 µg), tak očkovací schéma (0.,1.,6. měsíc, 0.,4.,22.den nebo 0.,1.,2.,12.měsíc) (79-82). Imunogenita se testovala přítomností vytvořených neutralizačních protilátek specifických vůči HSV-2 a proliferací stimulovanou anti-HSV-2 imunizací.
Všechny očkované osoby, bez ohledu na jejich séropozitivitu či séronegativitu vůči oběma typům HSV, si vytvořily zvýšené hladiny specifických protilátek. Navíc u nich byla prokázána také zvýšená buněčná odpověď v podobě proliferace T buněk specifických k oběma glykoproteinům (77). Předpokládá se, že neutralizační protilátky mohou působit také ADCC mechanismem, který umožňuje další cytotoxické zneškodňování infikovaných buněk (78) prostřednictvím aktivovaných NK buněk. V klinických studií prováděných u malého souboru osob (zhruba 100 pacientů, obvykle s rekurentní infekcí) byly zaznamenány úspěšné výsledky, které potvrdily účinnost očkování, neboť došlo ke snížení četnosti ročních rekurentních infekcí, zhruzba o 30%, tj. z průměrných 6 na 4 rekurentní infekce. Ve velké klinické studii fáze III (s více než 2000 osobami) se ovšem tyto výsledky nepotvrdily (79). Přestože očkování subjednotkovou vakcínou (2 x 30 µg obou gB2 a gD2; intramuskulárně podaná vakcína v 0., 1., 6. měsíci) stimulovalo vysoké hladiny specifických neutralizačních protilátek, nedošlo k významnému snížení četnosti rekurentních infekcí ve skupině očkovaných osob ve srovnání s placebo skupinou. Pouze v prvních 5 měsících od zahájení imunizace došlo k 50% snížení výskytu rekurentních infekcích u očkovaných osob.

DNA vakcíny
Zatím byla klinicky zkoušena pouze jediná vakcína (GENEVAX), obsahující plasmid DNA, který kóduje glykoprotein gD2. Jako facilitátor obsahuje bupivicain, který zvyšuje přilnavost DNA na svalové buňky očkované osoby. Jiné prototypy DNA vakcín se teprve zkoušejí na zvířatech a jsou založeny na plasmidu, který také kóduje gD2, ale mají na rozdíl od vakcíny GENEVAX jiné nosiče (1,25-dihydroxyvitamin D, myoD - protein v podobě myotrubiček, apod.). Obecně plasmid DNA je v buňce schopen produkovat protein, který DNA kóduje, což umožňuje jeho intracelulární expresi hostitelských buněk při antigenní prezentaci CTL buňkám prostřednictvím MHC-I komplexu. Tento typ vakcín je vhodný pro dosažení nejen humorální imunitní odpovědi, ale i buněčné (75,76). Dosavadní preklinické studie ukazují, že předpoklady se vyplňují. U imunizovaných zvířat dochází až k trojnásobně nižší četnosti výskytu rekurentních infekcí.
Dosud byla klinicky zkoušena pouze jediná DNA vakcína (GENEVAX HSV) u 40 zdravých dobrovolníků, z nichž 20 bylo séropozitivních na HSV-1 infekci.